Udáváme tón

15. května vzbudil Izrael na sociálních sítích mimořádnou pozornost – především díky účasti v semifinále Eurovize. Ten den však nesl i hlubší význam: připomínalo se 77 let od založení moderního židovského státu. 

Zatímco Izraelci slaví vznik své země, Palestinci si ve stejný den připomínají nakbu – „katastrofu“. 

Tato dvojí paměť není nic nového. Co se ale proměnilo, je způsob, jakým se tyto příběhy šíří: dnes dominují sociálním sítím, médiím a veřejnému prostoru. A co zůstává stejné? Že většinou slyšíme jen jednu stranu. 

Každý rok v tento den zaplaví sociální sítě protiizraelské komentáře. My však chceme připomínat kapitolu, která v těchto debatách většinou chybí: vyhánění Židů z arabských zemí. Po vzniku Izraele se zvedla vlna útoků, násilí a represí. Židé byli nuceni odejít ze svých domovů, jejich majetek byl zabaven, komunity zmizely během několika let. Vymazané z mapy. Vymazané z paměti. 

Zatímco palestinští Arabové získali unikátní dědičný status uprchlíka a jejich osud se stal nástrojem mezinárodní politiky, Izrael přijal stovky tisíc židovských uprchlíků a integroval je do své společnosti. Téměř nikdo o nich nemluví.

V době, kdy se tak snadno a často používají slova jako „genocida“, „apartheid“ nebo „etnická čistka“, je důležité si připomenout, že tato slova mají skutečný obsah.

Připomínat vyhnání Židů z arabských zemí neznamená měnit téma. Znamená to vyprávět příběh, který by měl zaznít celý. Protože spravedlnost má smysl jen tehdy, když platí pro všechny. 

Každý lajk, komentář a sdílení má váhu. Společně jsme slyšet JednímHlasem!